Byl večer a stmívalo se. V ulicích byla mlha, jaká v Anglii bývá, pěkně hustá, takže jste na ulici skoro neviděli ani na protější dům. Všude byla také tma, jen na okraji města svítilo v jednom malém okně světélko. V ošklivé místnosti, uprostřed špíny a nepořádku, tam seděli dva zlí lupiči. Nedávno je propustili z vězení, kde byli zavřeni mnoho let, ale ani pak se nechtěli polepšit.

Měli jedinou starost: sehnat někde hodně peněz. Teď uvažovali, jak na to. "Nejlepší by bylo něco ukrást a pak to prodat, " řekl Jack. Měl dlouhé vousy a už se dávno nemyl. "Ale to by muselo bejt něco moc vzácnýho, aby těch prachů bylo co nejvíc," uvažoval Mack. Měl jen jednu nohu a hrozně se šklebil. Lupiči dlouho přemýšleli a pořád je nemohlo nic kloudného napadnout.

Bylo už dávno po večeři a u Newtonů se všichni dívali na seriál v televizi. Martin si hrál, protože ho televize nebavila. Pak si najednou oblékl bundu a vyběhl na ulici. Udělal to tak rychle, že si toho nikdo v domě ani nevšiml. Martin na nic nečekal a rychle se vydal na cestu. Dnes si konečně užije největší dobrodružství. Šel dlouhou temnou ulicí a ani nezahlédl strážníka na rohu ulice. Zato strážník se podivil, že tak malý kluk chodí večer sám. A tak se vydal za ním.

Když už se lupiči začali doopravdy hádat o to, co by bylo nejlepší ukrást, podíval se jeden z nich - byl to Mack - z okna a zašklebil se, až z toho šel mráz po zádech. "Už vím, Jacku, jak přijdeme k penězům!" Jack se také podíval z okna a uviděl na ulici malého kluka. Byl pěkně oblečený, takže má asi bohaté rodiče. Ti by určitě zaplatili fůru peněz za to, aby dostali chlapečka zpátky. A ten kluk - to víte, že to byl Martin - šel pořád dál a bylo mu už trochu do pláče, protože zabloudil a nevěděl, jak se vrátit. "Pojď honem, nebo se nám ztratí," zahuhlal Jack. Oba lupiči si vzali dlouhé ostré nože a rychle vyšli před dům. Najednou zafoukal studený vítr a všechna světla zhasla. Byla ukrutná tma.

Televizní seriál skončil a maminka šla Martina uložit do postýlky. V kuchyni nebyl, a tak šla do pokoje. Ani tam nebyl a když nebyl ani v koupelně, začala ho volat. Pak už ho volali všichni, česky i anglicky, a maminka moc plakala. Nakonec se všichni vypravili na policii, aby oznámili, že se jim ztratil kluk.

V Anglii bývá často hrozná mlha a hrozná tma. Ten večer byla ale mlha zvlášť hustá a tma zvlášť černá. Ani strážník neviděl pořádně na cestu a nezabloudil hlavně proto, že to tam dobře znal. Ale to dítě, za kterým šel, se mu před chvílí ztratilo a teď už nebylo vidět vůbec nic. Jen tam, na konci ulice stáli dva pánové a vypadalo to, že také něco hledají. Když přišel strážník blíž, všiml si, že jeden pán má dlouhé vousy a druhý má jen jednu nohu. Oba pánové strážníka pěkně pozdravili a když šel dále, praštili ho do hlavy, až omdlel. Potom ho strčili do velkého pytle, pytel zavázali provazem a hodili do sklepa. Ani neviděli, že je přitom za rohem někdo pozoruje.

Pan velitel si sedl k telefonu a volal na všechny policejní stanice v okolí: "Pozor, pozor! Stalo se neštěstí, ztratil se malý kluk. Jmenuje se Mátyn Sajmek, je mu deset let a neumí vůbec anglicky. Okamžitě po něm pátrejte!" Potom všichni čekali na odpověď. Čekal táta, čekala máma, čekali i John i Milena Newtonovi. Konečně zazvonil zvonek a hlásila se policejní stanice číslo 158 z Market Harborough: "O malém klukovi nic nevíme, ale ztratil se nám strážník."

Začal foukat studený vítr a byla pěkná zima. Martin se krčil ve veliké tmě a celý se třásl. Nevěděl, kam má jít a bylo mu do pláče. Přemýšlel, proč ti pánové dali pana strážníka do pytle a kam ten pytel odnesli. Pak ho napadlo, že se půjde těch pánů zeptat. A také šel.

Mack a Jack se zase začali hádat. Těšili se, že chytnou toho malého kluka a prodají ho za hodně peněz, ale on se jim v té tmě ztratil. Místo něho mají jenom strážníka ve sklepě, jenže za toho můžou dostat tak leda vězení. "To je tvoje vina," křičel Jack a dal Mackovi pořádně pěstí. To si nedal Mack líbit. Měl hůl (protože měl jen jednu nohu) a tou praštil Jacka tak, že zůstal ležet na zemi. Mack se lekl a chtěl utéci. Zapletl se ale s tou holí, upadl, uhodil se do hlavy o dlažbu a zůstal ležet vedle Jacka. A tak, když přišel Martin, oba pánové leželi na zemi a spali. Bylo ticho, jen odněkud ze sklepa se ozývalo jakési naříkání.

"Už toho mám dost," zlobil se John. "Co jste to za policii? Vám se ztrácejí strážníci a ztracené děti neumíte najít. A to jsem zrovna četl v novinách, že pustili z vězení dva nebezpečné lupiče - Jacka a Macka. Musíte okamžitě vyhlásit poplach, nebo si na vás budu stěžovat!"

Martin měl sice hrozný strach, ale vzal baterku, kterou lupiči nechali ležet na zemi, a šel pomalu po úzkých točitých schodech do temného sklepa. Byl to hrozný sklep, plný myší a špíny a tam úplně na konci ležel nějaký pytel, z něhož se ozývaly podivné zvuky. Pytel byl zavázán silným provazem a Martin stál a stál a bál se ho rozvázat. Nakonec si přece dodal odvahy, uvolnil uzel a z pytle vylezl pan strážník.

Poplach byl vyhlášen a sto rychlých policejních aut vyjelo do města. Jejich světla blikala a houkačky houkaly. "Už to nemůže dlouho trvat," utěšoval velitel mámu a tátu, "za chvíli dostaneme zprávu, jak to všechno dopadlo." A vtom už opravdu zazvonil telefon.

Druhý den hlásila televize zajímavou zprávu: Dva zlí lupiči, Jack a Mack, přepadli nedaleko Ketteringu strážníka ve službě a moc mu ublížili. Ale dobře to dopadlo. Jeden šikovný kluk z České republiky ty lupiče přemohl a strážníka zachránil. Oba lupiči už jsou zase ve vězení a toho kluka - jmenuje se Mátyn Sajmek - pozvala k sobě do paláce královna Alžběta II.

Také Martin se díval na televizi, byl už zase v tom příjemném domě u Newtonů, pil horký čaj a přemýšlel, jaká je to hloupost chodit sám v cizině na procházku.

Ani ke královně nešel sám. Doprovázel ho John, protože ten přece umí anglicky i česky. Královna měla krásné modré šaty a byla na Martina moc hodná. Na stole byly všelijaké dobroty a Martin je všechny ochutnal. Nakonec, když už měli s Johnem odejít, dovolil se Martin, jestli si může královnu vyfotit. Královna souhlasila, a tak Matin vytáhl svůj Olympus a třikrát zmáčknul spoušť.

Bylo září a Martin už zase chodil do školy. O přestávce si vzal jablíčko a šel k paní učitelce Novákové, aby jí vypravoval, co všechno v Anglii zažil. "A kde máš ty fotky paní královny, Martine?" byla zvědavá. "To se zeptejte dědy, paní učitelko, on je ještě nedal udělat."



ŽELEZNÁ RUDA

Dneska vám budu vypravovat já, děda Otta, o dobrodružství, které se přihodilo Martinovi na hranicích jižních Čech, kde jsou kopečky nazývané Šumava. To jméno kopečky vymysleli lidé dávno, kdy u nás vládli komunisté a nesmělo se cestovat, což se mnoha lidem nelíbilo, a tak utíkali. Stávalo se, když nějaký kamarád nebyl dlouho vidět a nikdo o něm nevěděl, kde je, že se říkalo, asi utekl za kopečky, a tím se myslely právě šumavské hory. A tam jsme se nedávno vypravili na dovolenou.

Bylo to hezké místo na výlety, všude samý les a Čertovo jezero a Černé jezero a Špičák a lanovky. Bydleli jsme v pěkném penzionu, jmenoval se Strnadovy boudy, bylo to těsně na hranicích s Bavorskem. K jídlu tam podávali samé dobroty, ale ze všeho nejvíce Martinovi chutnal jablkový koláč, který hned pojmenoval "žížalovka". Všude okolo byli samí Němci a vlastně jsme z těch kopců koukali pořád na německé území. Jednou jsme se také vypravili přes hranice a strávili jsme pěkné odpoledne v úpravném městečku Zwiesel. Byl tam hezký kostel a čisté ulice a dokonce i socha svatého Jana Nepomuckého. Prodávali tam nějaký zdravotní likér a Martin se dosyta pohoupal na místním hřišti.

Jeho ale nejvíce zajímaly vlaky. A tam se bylo na co koukat. Například jsme se projeli nejdelším Špičákovským tunelem v České republice a představte si, že vlaky jezdily i pod naším hotelem. No zkrátka paráda. Nic zvláštního by se nestalo, kdybychom neobjevili hned druhý den ve městě plakát s obrázkem nádherného rychlovlaku označeného DB (Německé dráhy) a s oznámením, že právě tenhle rychlovlak bude vystaven zítra odpoledne od 13 do 16 hodin na společném nádraží Železná Ruda.

Tam je opravdu takové nádraží, kde půlka nástupiště je česká a druhá půlka německá a přitom se tam všude může volně chodit, což se mně a babičce obzvláště líbilo, protože dříve, za našich mladých let, kdy vládli komunisti, se smělo k hranicím nejblíže asi 3 km, a to ještě jen se zvláštním povolením.

Měl jsem Martina na starost, protože babička si chtěla jeden den trochu odpočinout, a tak jsme došli na stanici Železná Ruda město a jeli zvláštním motoráčkem ty 4 km do stanice Železná Ruda-Bayerisch Eisenstein, kde jsme si prohlíželi, jak vypadá německé nádraží (hlavně bylo moc čisté) a čekali na 13. hodinu, kdy měl rychlovlak přijet.

Už jsme si mysleli, že bude mít zpoždění, a on zatím právě dojížděl poslední metry do nádraží. Jel totiž tak tiše, že když jste se dívali někam jinam, vůbec jste neslyšeli, že už je tady. Byl to tedy rychlovlak nádherný, ten nejmodernější s dlouhým protáhlým nosem vpředu i vzadu a tak dokonale propojený, že jste vůbec nepoznali, kolik má vagonů. Nebyl bílý, ale zvláštně namodralý a blýskal a třpytil se tak krásně, že Martin poskakoval radostí. Pravá chlouba německých drah - však prý také má cenu 50 milionů marek! A dveře se tichounce otevřely a vystoupili páni průvodčí z Německa a zvali děti dovnitř k volné prohlídce.

A vevnitř bylo opravdu co prohlížet. Všechny vagony byly první třídy s luxusními pohodlnými křesly a malými televizory. Všechno se lesklo, dveře mezi vagony se samy otvíraly, jakmile jste se k nim přiblížili, byly tam i telefonní budky a záchody byly asi nejčistší, jaké jsme kdy viděli. Uprostřed byl jídelní vůz, kde to vonělo a páni číšníci nabízeli dětem všelijaké dobroty. Děti všechno ochutnávaly u pěkných stolů s ubrusy a kytičkami ve vázách a dávaly pozor, aby nic neumazaly.

Martina ovšem nejvíc zajímala mašina, všechny ty páčky a klávesy počítače, před které se mohl posadit, jako že řídí, a já jsem ho tam vyfotil. A druhé děti se také fotily a běhaly z vagonu do vagonu a páni průvodčí měli radost, že se to dětem líbí. <

"Přijeli jsme jenom na chvíli, aby si rychlovlak prohlédly i české děti," říkali, "ale teď už musíme zase zpátky do Mnichova, kde si budou vlak prohlížet děti z Bavorska."

Už mne to prohlížení nebavilo, tak jsem vyšel ven, ale Martin chtěl ještě jednou projít celý vlak a spočítat všechny automatické dveře, které se při přiblížení samy otvíraly a za vámi zase pomalu zavíraly. Jiné děti zkoušely dveře do vagonů. Stisknuly malinký knoflíček v zeleném kroužku na vagonu, dveře se tiše rozevřely jako opona, vysunuly se malé schůdky a ještě zazvonil jemný zvoneček. Pak zase stisknuly knoflíček uvnitř vagonu, dveře se zasunuly, schůdky zmizely a znovu to zacinkalo.

Pak už byl Martin unaven a posadil se na jedno to luxusní křeslo před televizi a dveře se pořád otvíraly a zavíraly a zvonečky cinkaly, až Martin usnul. Já jsem zatím seděl na nástupišti v malé restauraci, pil limonádu a kolem si sedaly děti a také pily.

Ani jsem si neuvědomil, že je právě 16 hodin a že Němci jsou známí svou přesností. A tak se dveře najednou zavřely a zvonečky zacinkaly naposled, rychlovlak se tiše rozjel a za pár vteřin byl pryč. Teprve potom mi došlo, že mi odvezl Martina.

Vyběhl jsem jako šílený a křičel jsem na pana výpravčího, aby vlak zastavil.

"To není možné," řekl, "musí být za hodinu v Mnichově, takže pojede celou cestu rychlostí 280 km za hodinu. Mohu ale do vlaku zatelefonovat." A hned také zavolal. Pan průvodčí prý žádné dítě nenašel, ale půjde a prohledá celý vlak.

Martin měl zatím jiné starosti. Byl už starší pán, který právě skončil důležitou práci v U.S.A. a vracel se do Prahy. V té době, bylo to v roce 2053, už lidé nelétali letadly, ale jezdili jedině v rychlovlacích. Po celém světě byly dlouhé podmořské tunely a přepychové stroje podobné raketám kroužily kolem zeměkoule.

V celoskleněném nádraží New York-Central Station zrovna vyzývali cestující, aby nastoupili do superexpresu SE 1097 na trati New York - Chicago - Seattle - Vancouver - Beringův tunel - Jakutsk - Novosibirsk - Moskva - Kiev - Košice - Olomouc - Praha - Frankfurt am Main - Paris - London-Victoria Station. Trať byla dlouhá 32 000 km a při průměrné rychlosti 800 km/hod. ji rychlovlak ujel za 40 hodin.

Martin se pohodlně usadil do měkkého křesla a jakmile se vlak rozjel, přišel ochotný pan číšník a nabízel občerstvení. "Co máte dobrého?" zeptal se a číšník mu doporučil nový druh koláče, který mají cestující nejraději.

Jmenuje se trochu legračně - "žížalovka" - ale je moc dobrý. "Ten já znám," zaradoval se Martin a objednal si tři kousky.

Superexpres se tiše řítil po magnetických kolejích, když tu najednou někdo vzal Martina za rameno a pořádně s ním zatřepal.

"He, Junge, was machst du da?" (chlapče, co tady děláš?), probudil Martina německý pan průvodčí. Martin otevřel oči a viděl že je ve vlaku. Ne v americkém superexpresu, ale v německém rychlovlaku. Zdálo se, že vlak stojí, ale za okny ubíhala krajina hrozně rychle.

"Kde je děda?" vykřikl a potom se rozplakal. Všichni průvodčí nad ním stáli a mezi nimi se našel i jeden, který uměl česky. Utěšoval ho, že se mu nic nestane a že děda už telefonoval ze Železné Rudy. Teď jedou do Mnichova, ale hned potom ho pošlou rychlíkem zpátky. Martin se uklidnil, přestal plakat a zajímal se, kudy vlastně rychlovlak jede. Pan průvodčí mu půjčil Německý jízdní řád (Deutsches Kursbuch) a Martin si už sám snadno našel příslušné tratě 905 a 931. Všichni se divili, jak se v tom vyzná.

Už zřejmě projeli Zwiesel, který Martin znal. Teď míjeli Plattling a před nimi byl Regensburg. Zbýval už jenom Landshut a potom vlak konečně zastaví ve stanici München Hbf. Samá pěkná stará bavorská města. Škoda že nejede také děda, určitě by se mu to líbilo!

Když dojeli do Mnichova, ptal se ho pan průvodčí, jestli si nechce město prohlédnout.

"Ani nápad, musím rychle zpátky. Však sem určitě ještě s dědou přijedeme. Mám jenom jediné přání, pane průvodčí. Mohl byste mi věnovat ten Jízdní řád?"

Ale nebylo moc času. Za chvíli už odjížděl rychlík do Železné Rudy. Martin se rozloučil, poděkoval za Jízdní řád a pak uháněl vlakem zpátky k české hranici, kde jsem já čekal. To se ví, babička v hotelu trochu hudrovala, že jdou kluci z výletu moc pozdě, takže přišli o večeři. Když jsem řekl, že se Martin nějak zdržel v Mnichově, ani to neposlouchala - myslela si, že je to jedna z mých oblíbených legrací.

Martin šel brzo spát. Ale protože měl hlad, chtěl ještě žížalovku, co zbyla od večeře.

"A kolik?" ptá se babička. "No přece tři kousky, jak jsem si objednal," odpověděl Martin roztržitě, protože zrovna listoval v Německém jízdním řádu.



ITÁLIE

Dostali jsme se tam až v září, ale počasí jsme měli nádherné, no jako v Itálii. Tak jsme se rozhodli, že pojedeme na výlet. To znamená táta a máma a děda a babi a samozřejmě já, Martin. Byli jsme v Itálii, opravdu, město se jmenovalo Lido delle Nazioni a bylo tam moře a bydleli jsme v parádním domě a vedle toho domu byl ještě parádnější bazén.

Hned za tím domem jsme měli zaparkované auto, a tak jsme tam teď všichni šli a přitom jsme se pořád ještě hádali, jestli to bude Ferrara nebo raději Ravenna (ta byla blíž) anebo dokonce jen Comácchio (to bylo nejblíž). Já jsem povídal, že bychom to stačili do všech tří měst, ale že bych raději než autem jel motoráčkem a taky rychlíkem, jenže mne nikdo neposlouchal. Mluvili jsme jeden přes druhého, když tu najednou táta povídá: "No nazdar!"

Ale to nechtěl nikoho pozdravit, protože zůstal stát a zbledl a koukal před sebe na to malé parkovišťátko, kam jsme večer postavili naše milované vozítko a kde teď nebylo vůbec nic!

Ještě že ti italští policajti umějí anglicky, tak se s nimi mohl děda aspoň trochu domluvit. Inspektor s černým knírkem pod nosem zdůrazňoval, že máme zachovat klid, a přitom si zapisoval, že se jedná o černý Opel Vectra s českou poznávací značkou AEH 88-48. Nijak zvlášť nepospíchal, ani nás nijak zvlášť nepotěšil, když nám prozradil, že krádeží aut je tady na pobřeží mnohem víc než jinde. Slíbil ale, že nám dá vědět, jakmile něco policie objeví.

Vraceli jsme jako opaření. Nejen že nebude výlet, ale kdoví, jak se dostaneme do Prahy. Máma vyčítala tátovi, že nenechával auto parkovat na bezpečnějším místě, babička se táty naopak zastávala, že on tomu rozumí líp, a já jsem nabíral do pláče a tisknul se k dědovi.

Před domem nás zastavil Ital, který tam také bydlel a chodil každé ráno se psem. Mluvil hrozně legračně, ale rozuměli jsme mu.

"Ty nemáš auto, viď? Já vidět toho kluka. To Angelo, on bere, co vidí, ho už víckrát zavřeli. Když jsem šel s Peggy, on už rychle ujížděla pryč. I Peggy to viděla."

"Kdo je Peggy?" zeptal se děda.

"No ta pes přece," odpovídal Ital divoce, že jsme tak nechápaví. "A kam jel, kterým směrem?," zeptal se táta.

"A tam," ukázal na výpadovku, alla Pomposa. Tam autobazar, on tam prodala."

"Jedeme do Pomposy," řekl děda. "Ale jak?" dodal nejistě.

"Já vás tam dala," řekl Ital a ukázal na malinkatého fiata cinquecento.

"To jste moc hodný, pane..."

"Lorenzo, prosím."

A tak jsme nasedali. Bylo jasné, že máma a babička musí zůstat doma. I mne chtěli nechat, ale já jsem se nedal. Jeli jsme všichni muži: Lorenzo, táta, děda, já a Peggy (to byla jediná žena).

Vyrazili jsme ohromnou rychlostí, jeli jsme asi třikrát rychleji, než jezdí táta, a za čtvrt hodiny jsme byli v autobazaru nedaleko známé vysoké kostelní věže.

"Ovšem, že tady Angelo byl", řekl majitel, dlouhý jako ta věž. Měl asi dvaapůl metru a mluvil tak hrozným hlasem, že Peggy zakňučela. "Já ale ne blbý, to vidím kradená vectra, a ženu ho pryč."

"A neříkal vám, kam pojede?" ptal se táta. "Chachachachá, já nepotřebovala mě říkat, já do něj viděla. Mně jasné, že prodá ve Ferraře. Tam bazar hned na kraji města."

"Musíme do Ferrary," rozhodl táta a podíval se na Lorenza.

Ten se ale rozesmutnil a že už dál nepojede. "Ferrara ta daleká a já budu měla k obědu Pizza Bolognese. Už čas jet zpátky."

Teď byla řada na mně. "Já vím, jak pojedeme! Přece vlakem! Je tady blízko Codigoro a tam musí být nádraží," křičel jsem tak, že Peggy zalezla pod auto.

"Máte kluka chytrá jak Radio Italiana," pochválil mne Lorenzo, ale hlavně nás do Codigora odvezl.

Pak už to šlo ráz na ráz. Za chvíli jsme byli u starého nádraží, rozloučili jsme se s Lorenzem, který nám popřál, abychom "dobře ulovila ten lump". Pak děda koupil jízdenky, já jsem jen mrknul na jízdní řád a vidím, že za deset minut odjíždíme. Tak honem nastupovat!

Motoráček byl krásně modrý a měl zlatě orámovaná okna - prostě nádhera. Těch 45 km ujel za 38 minut, a to ještě stavil v každé stanici. Byly to parádní stanice, ještě teď si je pamatuju:

Massa Fiscaglia, malé Migliaro, ještě menší Migliarino, Ostelato, Rovereto, Corregi, Masi Torello, Quartesana a Cocomaro di Cona.

Když jsme vjížděli do Ferrary, uviděli jsme ten autobazar, a k němu jsme pak z nádraží museli běžet pěkně zpátky. Bylo pořádné italské vedro, a tak jsme se docela zapotili.

"Bon giorno, signore," řekl děda a černý Ital hned věděl, o co jde. Oči mu divně zasvítily, když nám hlásil, že Angelo odjel tím autem do Bologne. "To je teda konec," naříkal děda, "Bologna je velké město, tam ho nenajdeme."

Vraceli jsme se smutně k nádraží a nikomu nebylo do řeči.

"Haló, haló!" ozvalo se za námi. Malý tlustý mužík běžel, sotva dechu popadal. Jakmile nás dostihl, už rozčíleně hlásil:

"Já rád, že tě chytil. Ty nesmíš věřit Guiseppe, on podvodník a tobě říkal lež. Angelo nemůže do Bologne, tam moc polizia a jeho hned chytit. On jel do Ravenna." Nevěděli jsme, jestli máme tlouštíkovi věřit, ale on říkal, "já rád Čechy, já byl v Praga a tam moc krásná holky."

"Tak to bude víc než sto kilometrů," těšil jsem se, když jsme vcházeli do krásného moderního nádraží Ferrara.

"To ovšem znamená rychlík", pravil děda.

"Samozřejmě," odpověděl jsem, "ale to nevadí, prý jsou v Itálii levné jízdenky."

Moc levné zrovna nebyly, ale ještě jsme to dali dohromady.

Vlak byl tentokráte celý červený a jel na trati Padova-Ancona. Hned jak jsme se rozjeli, míjeli jsme letiště a mne napadlo, že letadlem bychom byli v Ravenně ještě dříve, ale nic jsem neřekl. Všichni měli špatnou náladu a určitě by mně vyhubovali. A já mám stejně radši vlaky.

Jeli jsme pěkně rychle, asi tak stopadesát, a skoro nikde jsme nestavěli. Děda s tátou seděli a radili se, co dál. Já jsem jediný stál u okna a díval se na krajinu. A najednou křičím: "Podívejte, tam, tam!" Na silnici podle jedoucího vlaku ujížděla černá vectra - naše vectra. A jak ujížděla! Ten řidič musel být úplný blázen! Jel strašně rychle a neustále předjížděl řady vozů, takže byl třeba kilometr pořád v protisměru. Když to viděl táta, jen zavíral oči a volal: "To je hrozný, jak jede. Určitě nám ten auťák rozbije!"

"Ale jak ho chytit?" přemýšlel děda.

Ke všemu ještě začal vlak zpomalovat, aby zastavil ve stanici Alfonsine. Auto zmizelo v zatáčce a víc jsme ho neviděli. Byla to hrozná smůla.

"Určitě ho chytíme v autobazaru v Ravenně," utěšoval se děda, "ale už abychom tam byli!"

Rychlík ujížděl dobře. Těch dvacet kilometrů zvládl za pár minut. Také nádraží bylo pěkné a byli tam i policajti. Děda se hned jednoho zeptal na autobazar. Poslal nás dozadu za nádraží směrem k přístavu. "Ale dávej pozor, v Ravenně ty rychle zabloudíš!" A měl pravdu. Jen jsme vyšli z nádraží, nikde žádný chodník, jenom silnice a na ní stovky aut. Ještě že podle silnice vedly koleje a nic po nich zrovna nejelo. Tak jsme klopýtali po kolejích a skákali z jednoho pražce na druhý. Byla to hrozná cesta, ale s nádherným koncem.

Tam, kde koleje zahýbaly k velikým námořním lodím, stála naše vectra. Seděl v ní takový zrzavý kluk a pořád zapínal startér, až auto úpělo. Přiběhli jsme a děda volal, "to je naše auto!"

"Ne, ne, ne," vrtěl hlavou zrzavec, ta moje, já koupila od česká signore."

"Tak dobře, tamhle je Polizia a tam to vysvětlíš!"

Kluk najednou vyskočil z auta a utíkal, co mu nohy stačily. Za pár vteřin zmizel v přístavu.

"Toho už nedohoníme," řekl děda a táta dodal, "jen ho, taťko, nechte, však on stejně jednou špatně skončí." A už zatím prohlížel, jestli je auto v pořádku. Bylo, až na jednu maličkost. Nádrž byla prázdná.

"Proto nemohl jet dál," řekl táta. Musím vzít kanystr a koupit benzín."

"Jenže už nemáme žádné peníze," zjišťoval děda.

Bylo mi jasné, že teď podruhé je řada na mně.

"Já ještě nějaké mám, ty mi dala máma na zmrzlinu."

"To jsi hodný, že sis tu zmrzlinu nekoupil," chválil mě táta.

"Protože mi to máma nedovolila," vysvětloval jsem popravdě.

Všichni se po tom dlouhém dnu zase smáli.

A tak vectřička dostala bumbání a jela pak vesele po známé E55 na sever a já jsem opatrně naléhal, že bychom se mohli zastavit v Comácchiu, když je to při cestě.

"Ale jen na chvíli," řekl táta, "máma a babička se nás už určitě nemohou dočkat."

Takže jsme přece jen v Porto Garibaldi odbočili a ve starém městě Comácchio si prohlédli zajímavý obchod s rybami a hlavně trojitý most nad kanály, kterému se říká Treponte.

Pak už jsme co nejrychleji uháněli do Lida a všichni měli radost a já jsem měl hlad.

Babička se mne ptala, kde jsme všude byli, tak jsem vzal mapu a vysvětloval:

"Byl to prvotřídní výlet, přesně, jak jsem si přál. Viděli jsme Codigoro, Ferraru, Ravennu i Comácchio. A jeli jsme motoráčkem i rychlíkem. A ten rychlík byl nejnádhernější ze všeho! Škoda, že jsme s ním nemohli jet aspoň do Rimini."

Zazvonil telefon a volal známý policista, ten s černým knírkem. Omlouval se, že ještě naše auto nenašli.

"To nevadí," řekl vesele děda, "my jsme ho už našli sami. Jenom zloděj nám utekl, ale to bude spíš práce pro vás. Je to zrzavý mladík, jmenuje se Angelo a teď zrovna se schovává v přístavu Porto di Ravenna."

"Já děkovala vám za cenná informace," halasil policajt, "už tam jedeme!"

Po dobrém obědě jsem se ptal, co budeme dělat odpoledne. Já bych totiž nejraději jel někam na pěkný výlet. Jenomže všichni chtěli odpočívat. Škoda.

Ale to se nedalo nic dělat.



VALAŠSKO

Trávili jsme hezkou dovolenou v Rožnově pod Radhoštěm a bylo pěkné léto, i když místní obyvatelé by se mnou asi nesouhlasili, protože jejich kraj prodělal nedávno ošklivé povodně. My jsme ale byli v našem penzionu Na výsluní spokojeni, protože to byl úhledný dům postavený ve třicátých letech a jídlo bylo dobré a personál byl úslužný a paní ředitelka se opravdu starala o to, abychom byli spokojeni.

"Sem lidé vždycky rádi jezdili a líbilo se jim tady," vyprávěla nám na zahajovacím večírku. Později, když jsme se seznámili s provozem penzionu, možnostmi výletů a dalšími informacemi, které turisty obvykle zajímají, a když už jsme také měli v sobě trochu moravského vína, prozradila nám, že lidé v okolí se na tento podnik zrovna přívětivě nedívají, ba že si myslí, že na něm lpí jakási kletba. A následoval příběh, který měl tu zvláštnost, že se skutečně udál tady, na tom místě, v penzionu, který opravdu v Rožnově existuje.

"Asi před dvaceti lety, ještě v době tuhého komunismu, se Na výsluní ubytovala mladá paní s desetiletým synem. Znáte to, tatínek byl moc zaměstnán a neměl na dovolenou ani pomyšlení, tak si udělali prázdniny sami. Bydleli v druhém poschodí, číslo pokoje vám raději neřeknu, protože někteří hosté se snadno vyděsí, a tenhle příběh děsivý je.

Jednou večer dostal Ríša žízeň, tak mu dala maminka korunu, aby si šel koupit dolů do recepce Kofolu - to bylo tenkrát jediné pití. Sama si četla v pokoji a čekala na něj. Když se dlouho nevracel, pomyslila si, že je pořád ještě dost neposlušný, a šla se za ním dolů podívat. V recepci jí řekli, že si tam pití žádný kluk nekupoval. Šla tedy do místnosti, kde se hraje pingpong, pak do restaurace a potom ven před hotel, ale Richard nikde.

Každého se ptala, i druzí hosté pomáhali hledat, potom už to bylo vážné, takže zavolali policii, která zkoumala všechny možnosti, ale neúspěšně. Nakonec prohledávalo okolí i vzdálenější místa asi dvě stě vojáků a vrtulník, a všechno marně.

Po čtrnácti dnech policie prohlásila, že další pátrání už nemá smysl a paní Vondráčková, Ríšova maminka, odjela s pláčem domů. Její syn se už nikdy nenašel. A jak jsem se později dozvěděla, paní z toho těžce onemocněla a po několika letech umřela."

Když Martin slyšel ten příběh, dlouho o něm přemýšlel a nemohl pořád pochopit, jak takový kluk může zmizet. Přece někde musí být, nemohl se do země propadnout. Když pak večer usínal, představoval si, co by se stalo, kdyby se on mamince takhle ztratil. To by byla hrůza. Ale nic takového se nestalo, a to bylo dobře.

Dovolená v penzionu ubíhala rychle jako voda a blížil se poslední den. Byl večer, děda a babička odpočívali po dlouhém výletu a Martin ještě hledal na mapě, kam by měli jít zítra. Zabral se do toho tak, jak to umí jen on, až už byl unaven a chtělo se mu spát. Dostal trochu žízeň, asi že byla večeře dost kořeněná, ale babička nic k pití neměla.

Martin se nabízel, že si půjde něco koupit dolů do recepce, ale babička si hned vzpomněla na ten hrozný případ, a že půjde s ním. Jenže ji po tom výletě dost bolelo koleno, a tak řekl děda, že skočí dolů sám a něco přinese. Nakonec šel Martin s dědou, koupili si dobrý pomerančový džus, dívali se chvíli na televizi a popíjeli.

Televize Martina jako obvykle nebavila, a tak šel před hotel podívat se na hvězdnou oblohu. Bylo příjemně chladno a Martin se posadil na židli hned u dveří. Rozhlédl se a najednou si všiml, že kousek dál od vchodu sedí nějaký pán. Když uviděl Martina, vstal a šel k němu.

Byl pěkně oblečen, až moc pěkně, ale tak nějak zvláštně, jak se lidé dnes neoblékají. Zajímal se velice o penzion, jaké to tam je, jaké je jídlo a co hosté. Pak se zase ptal, jak se Martin jmenuje a jak se mu líbí hvězdy na nebi. Martin souhlasil, že je to krása, ale dopil džus a chtěl jít zpátky za dědou, protože ten člověk se mu zdál nějaký divný.

Jenomže najednou měl nohy jaksi těžké a nemohl se hnout z místa. Ten pán se příjemně usmíval a říkal, ještě nikam nechoď, Martine, kdo by chtěl spát, když je tak krásná noc. A zdvihl ruce nad hlavu a Martinovi se zdálo, že je najednou nějak větší světlo. Svítilo to dole v Rožnově, ale také na nebi a Radhošť tam vzadu byl jako v jednom ohni. Když se ale obrátil, uviděl že v hotelu všechna světla zhasla a byla tam úplná tma.

"Pojď se mnou, Martine, ukážu ti něco, co jsi ještě nikdy neviděl," řekl pak ten člověk.

"A bude to, pane, dobrodružství?

"Bude to největší dobrodružství, jaké může člověk zažít," řekl pán a vedl Martina po cestičce od hotelu do lesa.