SEN


Tak jsem zas jednou seděl a nevěděl, co s volným časem, až najednou přišla, moje milá, a že se půjdeme projít. Dlouho jsem si ji prohlížel a pak se ptám, kam by se chtěla vypravit, a ona že by si třeba prohlédla, co je nového v obchodech.
Vlastně už jsme spolu dlouho nikde nebyli, viď Otí, povídá, což jsem musel uznat.
Ale mohla jsi se na to líp obléct, prohlížím si ji znovu, jenže ona se nedala.
To přehlídni, jako bys nevěděl, že jsem se vždycky starala hlavně o tebe. Kdybych se strojila jako princezna, co bys pak nosil ty?
A kam tedy půjdeme, ptám se v rozpacích.
Do města a ty mne povedeš, víš, že jsem vždycky měla potíže s orientací.
Dobře, sedneme na tramvaj a dojedeme do centra.
Žádná tramvaj.
Tak raději metro?
To neznám, půjdeme pěkně pěšky, jako jsme vždycky chodili. Víš, jak jsme si to pěkně užívali.
Ulice byla rovná, jen domy ošuntělé, nic zvláštního. Ale tam v dáli cosi zářilo a vypadalo to zajímavěji. Po pravdě řečeno, ani jsem nepoznal, po které ulici vlastně kráčíme.
A co, že jsi si vzpomněla zrovna dneska a přišla za mnou?
To víš stýskalo se mi. Máš vůbec představu, jak dlouho už jsme se neviděli? Měla pravdu, ale stejně se mi to nezdálo.
Podívej, to je pěkný kostel, ten teď postavili?
Ne, byl tady odjakživa. I když jsem zrovna moc dobře nevěděl, kde to jsme. Ale je to krása, viď, jásala.
Před námi se objevily schody a já jsem marně namáhal mozek, kam jsme se to vlastně dostali. Půjdeme nahoru, žadonila ona, tam to bude jistě ještě hezčí. Souhlasil jsem, ale bylo jasné, že jí cesta nahoru dělá potíže. Nabídl jsem jí rámě a ona se s chutí o mne opřela. Šla se mnou ráda, to bylo znát.
Nahoře svítilo slunce, a celé město hned vypadalo líp. Byl tam park a alej platanů a všude plno laviček. Nechceš se posadit a trochu si odpočinout?
Kdepak, chlapče, jde se dál, máme přece tak málo času.
Kam bys spěchala, trochu si to prohlédneme a pak se posadíme do nějaké restaurace a dáme si něco dobrého na zub.
Smála se dlouho, ale upřímně. To jsi celý ty, hospody tě vždycky přitahovaly, viď?
Co to říkáš, máš představu, jak dlouho už jsem v nějakém podniku nebyl? Vlastně také, s kým bych tam šel?
Já vím, však ty už jsi dneska mnohem rozumnější. Ale na hospodu zapomeň, já se chci zas jednou projít po městě a to mne baví, zvláště když je to s tebou. A zas jeden kostel, nevěřila bych, že jejich tady ve městě máte tolik.
No stověžatá je, já na to, ačkoliv jsem moc nevěděl, proč se to říká. A co ty, jak se máš tam u vás?
Zase se smála, to je jiný svět, však jednou uvidíš.
A kdy to bude, ptám se zvědavě.
Dříve nebo později, dočkáš se. Ale nespěchej. Všude je něco krásného a je třeba si to užít, dodala s úsměvem.
Ulice se rozšiřovala a jako by oživla. Jak se stmívalo, bylo najednou všude plno světel, plno aut, i tramvaje tu jezdily.
Ale tohle je pěkný obchod, tam se musím podívat!
Souhlasil jsem, ale ona mi sdělila věcně, tam půjdu sama, abych si to v klidu prohlédla. Počkej tady na mě venku.
Zmizela v zářícím supermarketu a já jsem měl o čem přemýšlet. Když se to tak vezme, moc radosti jsem si v životě neužil. Vždycky se objevilo nějaké trápení nebo starost a když to přešlo, očekával jsem pořád se strachem, co zase přijde. Říkali mi, že mám deprese, což asi přeháněli, ale je pravda, že takovou chvilku klidu a pohody, jakou mám teď, už jsem dlouho nezažil. A čas ubíhal a já jsem zestárl. Spousta známých tváří navždy odešla a já tady zůstal sám s věčnou otázkou, jak dlouho ještě. Ti mladší okolo mne se radovali ze všeho, co je potkalo, pořád se smáli a sdělovali si s překvapením skutečnosti mně dávno známé a dávno nudné. Já mám už jenom tu svou samotu, ve které mi nikdo nic nevyčítá, ale také si mne ani moc nevšimne. Sám se sebou si pěstuji ty své nemoci a čekám, jen nevím, na co.
Byla už nějak dlouho v tom obchodě, snad se mi neztratila. Chtěl jsem jít dovnitř, ale setkali jsme se mezi dveřmi.
Nic zvláštního tam nemají, vlastně nic, co bych chtěla. A já totiž ani nic nepotřebuji. Tak mi ukaž tu svoji tramvaj, ať se taky svezu.
Ale víš, kam chceš jet?
To víš, že vím, jakpak bych nevěděla? Ale ty se mnou nejezdi, tuhle jízdu zvládnu sama.
Nastoupila do zadního vozu, ještě mi zamávala, tramvaj cinkla a zmizela v zatáčce. Věděl jsem, že to nebyla obyčejná tramvaj a že už ji nikdy neuvidím. Zůstal jsem zase sám.
Ale necítil jsem se nijak zle, bylo to příjemné, zase se po tolika letech setkat s maminkou, i když jenom ve snu.
Vstal jsem a protáhl se docela spokojeně.


25-01-2018